Semínka moudrosti: „Desatero – zpovědní zrcadlo“

Na táboře v Rohách 2009 bylo naším zájmem projít s dětmi jednotlivě celé

zpovědní zrcadlo a probrat posupně hříchy tak, aby jim rozuměly a chápaly

jejich význam.

Některé jsou pro tyto mládežníky více diskutabilní a některé naopak. Spíše

se k těm ostatním neumí vyjádřit. Z části nechápou jejich význam a z části jim

tento hřích žádným hříchem nepřipadá.

V tomto věku musí vědět, že nejsou sami a že nás mladých je ve víře více

a řešíme stejné otázky jako oni a stále hledáme odpovědi. Vždyť si teprve

utváříme pohled na církev samotnou. Na její působení v historii a současnosti.

Dozvídáme se spoustu významných informací o Bohu, ale také vychází na

světlo ty nereprezentující činy církve. Pak je člověk zmatený a neví v co

věřit. Neví proč věřit.

Vždyť svět je tak špatný. Je plný zlých lidí, kteří se však mají o moc lépe

než my, co se snažíme být těmi lepšími. Jak se říkává „Pro dobrotu, na

žebrotu“. Máme dojem, že je Bůh nespravedlivý a že on není naší cestou.

Že nám nepomůže, když opravdu potřebujeme a že jsme na všechno stále

sami. Pak se od něho odcizíme. A to je chyba.

I když se nám pořád nedaří a v našem životě přichází rána za ránou, Bůh je

stále s námi a má nás rád. On nejlépe ví, proč to tak je a proč zrovna my

máme nést tento kříž. A nakonec se stejně ukáže, že vše mělo být tak, jak

se stalo. V tu chvíli si Boha uvědomíme.

Ale my si ho musíme uvědomovat i v těch chvílích, kdy je nám nejhůř a

neodsuzovat ho, že nám zrovna nepomáhá.

Na světě je spoustu lidí, co trpí mnohem více než my. A ti si nestěžují.

Nemají nic. A přesto říkají jak je život krásný. Radují se z maličkostí.

Děti v Africe nemají co jíst, trpí nemocemi a bídou. Vážně jsme tak

neuvědomělí a nevidíme jejich bolest a stále se soustředíme na tu naši,

i když je proti těmto lidem minimální? A když nám není zrovna nejlépe

a Boha prosíme, prosíme ho sami za sebe a nebo za ty, kteří mají

zrovna teď hlad a jejich utrpení zavinila sobeckost nás ostatních?

V tomto věku bychom se měli naučit chodit do kostela s pokorou a

s pocitem přítomnosti Boha. Ne chodit si odsedět mši z povinnosti,

aby mě měl Bůh raději.

Nebo můžeme ve volné chvíli udělat kříž, či zajít na chvíli jen tak

posedět do kostela a popřemýšlet.

Nejdůležitější je vědět, že opravdu je a je s námi a pomáhá nám, i když

to tak někdy nevypadá.

A my mu na oplátku věnujeme tu pravou lítost a uvědomění si našich

hříchů.

Někdy je těžké poznat, co je opravdovým hříchem. Jsou věci, které

jako hřích necítíme, přitom hříchem jsou. Důležité je cítit, zda-li jsme

zhřešili.

Bůh nám většinou prostřednictvím svědomí dá vědět. Pokud nás svědomí

opravdu tíží, hříšní jsme. Bůh ví, kdy se má ozvat a dát nám najevo svůj

nesouhlas.

A zde je zpovědní zrcadlo, které jsme si prošli po diskuzi k tomuto tématu.

Jsou zde i církevní přikázání, což je pro mnohé zajímavé.

 

Hříchy proti Desateru Božích přikázání:

 

1. přikázání: V jednoho Boha budeš věřit.

Hříchy proti víře v Boha: Nevěra – nevěřit vůbec nebo nevěřit některé

články víry, zastávání bludů, odpadnutí od víry, zapírání víry, dobrovolné

pochybování o pravdách svaté víry, lhostejnost ve víře, vlažnost. Číst knihy a

dobrovolně poslouchat a mluvit rád řeči proti víře, chodit dobrovolně do

špatných společností, za víru se stydět nebo ji (třeba i zdánlivě) zapírat.

Zanedbávat náležitého náboženského vzdělání.

Hříchy proti naději v Boha: Nedůvěra v Boha, poddávat se zoufalství,

opovážlivě spoléhat na Boží milosrdenství, zahrávat si s Boží spravedlností

dlouhým odkládáním pokání, jsem-li v těžkém hříchu.

Hříchy proti lásce k Bohu: Chladnost k Bohu, neláska, nenávist Boha.

Hříchy proti povinné úctě k Bohu: Reptat proti Bohu, zvláště když

dopustí na nás nějaký kříž, tropit si posměch z věcí svatých, například z obřadů.

Zanedbávat nebo nenáležitě konat modlitby: dobrovolná roztržitost při modlitbě

a při mši svaté, neuctivé chování v kostele, například zbytečný hovor. Není

hřích, vynecháš-li modlitbu ráno nebo večer, a ještě méně, vynecháš-li modlitbu

před jídlem nebo po něm, při zvonění, modlitby předepsané v bratrstvech. Ale je

hřích, když někdo vynechává modlitbu soustavně: zkušenost ukazuje, že se mezi

dnem sotva kdo dostane k modlitbě, kdo ji vynechal ráno nebo ji odkládá na

poslední chvíli před usnutím, je rozumné den modlitbou začínat i končit. Proto

horlivý věřící nikdy neopomíjí modlitbu ranní, ledaže by byl na mši svaté, což je

ta nejkrásnější pobožnost. Ale ani večerní, ledaže by byl na večerní mši svaté,

kde se koná i zpytování svědomí za uplynulý den se vzbuzením lítosti. Také

není hřích, když se nepřežehnáš cestou podle kříže nebo kostela.

Věřit pověrám a účastnit se jich (hadačství, spiritismus). Svatokrádež –

zneuctívat osoby, místa, věci Bohu zasvěcené, nehodně přijímat svaté svátosti.

Odpírat úctu svatým, zneuctívat obrazy a ostatky svatých.

 

2. přikázání: Nevezmeš Boží jméno nadarmo.

Vyslovovat svatá jména neuctivě, zbytečně, ze zvyku, ve zlosti, ke klení.

Jestliže sis navykl něco takového, pak je třeba si to co nejdřív odvyknout.

Nejenže to není pěkné, ale zarmucuješ tím Spasitele, a je možné tento zlozvyk

snadno odložit. Rouhat se, o Bohu neb svatých nebo o posvátných věcech

potupně mluvit či psát. Přísahat bez potřeby, křivě (na nepravdu), rouhavě (k

něčemu nedovolenému). Sliby učiněné Bohu svévolně rušit.

 

3. přikázání: Pamatuj, abys sváteční den světil.

Konat či někomu ukládat bez nutné potřeby v neděli nebo v zasvěcený

svátek těžké manuální práce, vlastní vinou zanedbat mši svatou buď úplně

nebo její podstatné části; chovat se při ní neuctivě, roztržitě. Znesvěcovat

sváteční den nestřídmostí, rozpustilými neb nedovolenými zábavami.

 

4. přikázání: Cti svého otce a svou matku, abys dlouho žil a dobře se ti

vedlo na zemi.

K rodičům, k jejich zástupcům, k představeným se chovat neuctivě, hrubě,

mluvit o nich neuctivě nebo špatně, představené bezprávně nebo nelaskavě a

nemístně kritizovat; je neposlouchat, nedbat jejich rad a napomínání, je

nemilovat, urážet, odmlouvat jim, přát jim zlé, je zarmucovat, hněvat,

poškozovat, nemodlit se za ně; v jejich stáří či nemoci rodiče opouštět, za ně se

stydět. – Vrchnosti duchovní nebo světské zlehčovat, jim se protivit. – Se

sourozenci se nesnášet, jim ubližovat, svádět je ke zlému. – Se zaměstnanci či

podřízenými jednat nespravedlivě, tvrdě. – K starým lidem se chovat neuctivě.

 

5. přikázání: Nezabiješ.

Hříchy proti sobě: na těle nebo na duši si škodit, škodit si na zdraví

nemírným sportem, pitím lihovin apod., poddávat se hněvu, hovět nezřízené

sebelásce, domýšlivosti, ješitnosti, marnivosti, nemístné zvědavosti; život si brát

(sebevražda), ukracovat zlostí či nestřídmostí, život bez potřeby vydávat v

nebezpečí. Vyhledávat nebo se nevyhýbat příležitost ke hříchu.

Hříchy proti bližnímu: Bližnímu škodit na těle a na duši. Bližního

nespravedlivě bít, usmrcovat, zranit, život mu ukracovat. Na bližního se hněvat,

chovat mstivé úmysly; svádět ho ke hříchu, dávat mu pohoršení, nevlídnost,

tvrdé jednání, tvrdost k chudým, závist, neláska, škodolibost, nenávist,

pomstychtivost.

 

6. a 9. přikázání: Nesesmilníš. Nepožádáš manželky svého bližního.

Hříchy proti svaté čistotě:

Dobrovolné neslušné myšlenky, žádosti, pohledy, slova (řeči) a skutky sám

nebo s jiným. Vše, co svádí k porušení čistoty: neslušné knihy, časopisy, divadla

a zábavy, neslušné zábavy.

 

7. a 10. přikázání: Nepokradeš. Nepožádáš statku svého bližního.

Hříchy proti majetku vlastnímu: Využívat ho ke zlému, štítit se práce, být

lakomý, marnotratný, dělat lehkomyslné dluhy.

Hříchy proti majetku cizímu: Bližnímu na majetku škodit, podvodem,

lichvou, krádeží, loupeží. Jakékoli bezprávné odnětí nebo poškození cizího

majetku.

Hříchy proti majetku veřejnému: Veřejný majetek svévolně, z nedbalosti

neb pomsty kazit, nespravedlivě zadržovat, po něm bažit (nezřízená žádostivost

cizího majetku), spolupůsobit k jeho škodě.

 

8. přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví proti svému bližnímu.

Křivě (nepravdu) svědčit. Křivě podezřívat a posuzovat. Lhát, přetvařovat

se. – Bližnímu škodit na cti křivým podezřením, opovážlivým posuzováním,

nactiutrháním (zjevovat neznámé chyby bližního), pomluvou (nepravdivé

chyby o bližním rozšiřovat, i když je vymysleli jiní a člověk se nepřesvědčil),

spíláním. V pomlouvačných řečech mít zalíbení, jim podle možnosti nebránit.

Pomluvu a křivé svědectví je viník povinen odvolat. – Daného slova nebo slibu

svévolně nedodržet.

 

 

Církevní přikázání:

 

1. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat

pracovní klid:

Zasvěcené svátky jsou všechny neděle, slavnost Narození Páně (25.12.) a

slavnost Matky Boží, Panny Marie (1.1.).

Církev však doporučuje slavit stejně i slavnosti:

Zjevení Páně (6.1.), Nanebevstoupení Páně (čtvrtek po 6. velikonoční

neděli), Těla a Krve Páně (čtvrtek po slavnosti Seslání Ducha svatého),

Neposkvrněného početí Panny Marie (8.12.), Nanebevzetí Panny Marie

(15.8.),

svatého Josefa (19.3.), svatých Petra a Pavla (29.6.), svatých Cyrila a

Metoděje (5.7.), svatého Václava (28.8.) a Všech svatých (1.11.).

 

2. Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou za rok.

 

3. Přijmout Svátost oltářní aspoň ve velikonoční době.

 

4. Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny:

Popeleční středa a Velký pátek jsou dny přísného postu: zdrženlivosti od

masa i újmy v jídle (zdrženlivost od masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od

18 do 60 let). Při postu újmy je dovoleno najíst se jen jednou za den dosyta.

Kromě toho je možné ještě dvakrát za den něco pojíst. Vážný důvod jako nemoc

či těžká tělesná práce osvobozují od této povinnosti.

Každý pátek, pokud na něj nepřipadne slavnost, je dnem pokání, neboť toho

dne za nás umřel náš Spasitel. Forma pokání je půst od masa nebo jiný kající

skutek nebo modlitba.

Modlitba: mše svatá, četba Písma svatého, meditace, růženec, křížová

cesta, studium křesťanské nauky…

Postem je odepřít si: masitý pokrm, sladkosti, zábavné pořady v televizi,

kouření, alkoholický nápoj…

Almužna: skutek lásky k bližnímu.

Celá postní doba je časem kající praxe Církve. Je třeba zachovávat vážný

ráz adventní a postní doby (není možná svatba na Velký pátek či Bílou sobotu).

Před každým přijímáním Svátosti oltářní je eucharistický půst aspoň jednu

hodinu.

 

5. Každý podle svých možností přispívat Církvi na její hmotné potřeby.

 

Hlavní hříchy:

pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, a lenost.

Hříchy cizí:

Na cizím hříchu má účast, kdo jinému ke hříchu radí; kdo jinému hřích

přikazuje; kdo ke hříchu jiného svoluje; kdo jiného ke hříchu navádí či

svádí; kdo hřích jiného schvaluje; kdo ke hříchu jiného mlčí či jej zamlčuje,

je-li povinnost věc oznámit; kdo hřích jiného netrestá či nekárá, ač je tomu

povinen; kdo bere podíl na hříchu jiného; a kdo hřích jiného hájí.

Hříchy proti Duchu svatému:

úmyslně hřešit na Boží milosrdenství, zoufat si nad Božím milosrdenstvím,

odpírat poznané křesťanské pravdě, svému bližnímu nepřát a závidět Boží

milosti, mít zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání, úmyslně setrvat v

nekajícím životě až do konce.

Hříchy do nebe volající:

úmyslná vražda, sodomie, utiskování chudých, vdov a sirotků, a zadržování

nebo zkracování mzdy dělníkům.

 

Témátkový tým tábora Rohy 2009